joga

- podrobnejšie
- smer indickej filozofie a meditačná prax, ktoré založil resp. systematizoval Pataňdžali. Joga ako prax je indický systém telesného a duševného cvičenia smerujúci k harmonickému rozvoju človeka (272), k jeho somatickej, emocionálnej a intelektuálnej vyváženosti.
Jogická filozofia kladie dôraz na výklad psychologických kategórií, z pomedzi ktorých ústredné miesto zaujíma kategória čitta (čittam) čiže duch.
Čitta je nositeľom psychického diania alebo komplexu všetkých potenciálnych psychických stavov. Pôvodná podstata čitty zostáva stále rovnaká a jednotlivé prejavy čiže konkrétne psychické stavy (významové útvary) sú modifkáciami či presnejšie deformáciami jej vývoja. Všetky psychické stavy sú len vlastnosťami ducha, vznikajú ako dojmy, ktoré lpejú na ňom a vyvolávajú ďalšie dojmy, z ktorých sa odvíjajú ďalšie psychické stavy (ako vlastnosti ducha). Každý psychický stav trvá len jediný okamih. Psychické stavy stále zanikajú a vznikajú. Aj všetky tie stavy, ktoré nie sú prítomné v danom okamihu, v skutočnosti stále existujú; sú iba na inom stupni bytia. Môžu kedykoľvek ( t. j. za zodpovedajúcich okolností) vystúpiť na povrch - ako napr. skryté vášne. To má základný význam pre fungovanie karmy. Dojmy z celého jedného života sa spoja dohromady v prípade úmrtia a vyvolajú znovu vtelenie, ktoré im, ich obsahu, ich kvalite, presne zodpovedá. A v novom vtelení potom pôsobí prv nadobudnutá karma, ktorá prináša tresty i odmeny.

Poznámka Pavel Houser: Pokud to z článku nebylo dostatečně patrno - vtip onoho experimentu byl v tom, že funkce fitness se nezjišťovala výpočtem, ale napojením na reálný fyzikální systém. Proto mohla evoluce dojít k odlišnému řešení, než předpokládali autoři. Vedle stojící počítač byl součástí reality, nikoliv však jejího matematického modelu.

Takové řešení plně splňuje zadání a vyhovuje hodnotící funkci, nicméně není tím, co se od něj očekávalo. Kdyby vědci přenesli zařízení do jiné místnosti nebo vypnuli onen počítač, zajisté by přestalo fungovat.
Celý háček spočíval v tom, že si výzkumníci neuvědomili takovouto možnost podvádět a nezajistili dostatečně statické testovací prostředí. Těžko jim to můžeme zazlívat, odhalit předem všechny možné vlivy a podmínky není možné. Nejcennější na celém experimentu je však právě konfrontace s přímostí a elegancí "přírodního" výběru. Genetické algoritmy nemají žádnou inteligenci ani paměť, po změně vnějších podmínek by nejspíš k výsledku došly očekávaným postupem a obvod by osciloval sám o sobě. Z tohoto hlediska je řešení "podvodem" poměrně křehké, neboť nepřenosné, nicméně nejjednodušší za daných podmínek a plně vyhovující danému prostředí - což je přesně to, co se odehrává v rámci evoluce na Zemi po miliony let.
Evoluce vždy upřednostní nejvhodnější řešení pro aktuální podmínky bez ohledu na budoucí stav. Změní-li se podmínky, řešení přestává vyhovovat a zaniká. V této souvislosti se nabízí některé možné paralely i ve vztahu k evoluci člověka. Snadno může ústit do slepé uličky - naše "řešení" se může ukázat jako příliš specializované a nepřenosné.

Genetické programování:

Anténa místo oscilátoru
05.11.2002 - Vědci ze Sussexské univerzity v Brightonu se pomocí genetického programování se pokusili vyvinout oscilátor. Dospěli však k výsledku, který sice splňoval požadované zadání, byl však dosažen způsobem, jenž by je nejspíš ani ve snu nenapadl.
Co se vlastně stalo? Paul Layzell a Jon Bird z univerzity v Brightonu se pokusili použít genetického programování při experimentu, v rámci něhož měl počítač z připojeného obvodu s deseti tranzistory vytvořit oscilátor. Tranzistory mohou být mezi sebou různě propojovány, což dává dostatečné možnosti kombinací. Vědci tedy v počítači řídícím pokus reprezentovali každý jednotlivý spoj mezi dvěma tranzistory jako jeden gen jedince. Jelikož účelem bylo vyprodukovat takové spojení tranzistorů, které by vytvářelo oscilující obvod, definovali “hodnotící funkci” jako funkci, která udává, jak je momentálně vyprodukovaná oscilace kvalitní (podobná dané sinusoidě).
Výsledný obvod skutečně osciloval. Umělá evoluce si však našla jiný způsob, jak zadání splnit. Když vědci vytvořené schéma zkoumali, ukázalo se, že mají v rukou spíše radiopřijímač než oscilátor. Obvod totiž místo toho, aby vytvářel oscilace sám, vytvořil z tranzistorů spoj tak, že vzniknul kus rovného vodiče, fungující jako anténa - a přijímal oscilace vyzařované nedaleko stojícím počítačem.

Vakokrtovití

Řád vakokrtých obsahuje pouze jednu čeleď vakokrtovití. Tato čeleď obsahuje pouhé dva druhy vakokrta západního a vakokrta písečného. Vakokrtovití udávají hezký příklad konvergentní evoluce, jsou totiž až překvapivě podobní čeledi krtkovitých z řádu hmyzožravců a to jak tvarem, velikostí, tak i vzhledem kožichu. Mají zakrnělé, funkčně slepé oči bez čočky a zornice. Jejich uši jsou velmi malé a jsou skryté v srsti. Rypák je chráněn rohovitým štítkem s přícnou rýhou, zatímco krátký mohutný ocas je ve velmi tuhé pokožce. Přední končetiny jsou vybaveny lopatkovitými, silnými drápy jen na 3. a 4. prstu. Zuby jsou zakrnělé.

Zástupci

Vačíčci
Řád vačíků obsahuje posledních pět druhů.Předpokládá se, že tento řád se od předchůdců vačnatých oddělil v poměrně raných dobách. Někdy v době před 20 miliony let zde bylo minimálně 7 rodů, dnes zůstaly pouze 3.
Vačíkovití jsou převážně masožraví. Třebaže jsou typicky malinkatí, asi jako malá krysa, dlouhá 9 až 14 cm, jsou to velmi aktivní lovci hmyzu, žížal a malých obratlovců. Mají malé oči a slabý zrak, loví v pozdní odpoledne a v noci. Oběť lokalizují pomocí dobrého sluchu a dlouhých citlivých fousků.

OBECNĚ

Vačnatci jsou podtřídou savců, charakterizovanou svým způsobem rozmnožování, totiž vývojem mláďat ve vaku.Jako všichni ostatní savci (až na ptakořitné), i vačnatci rodí mláďata a mají mléčné bradavky k jejich kojení. Samice má dvě samostatné dělohy a dvě samostatné pochvy. Porod probíhá skrze třetí pochvu, která se vytvoří jen pro tento účel a pak zanikne. Samci většinou mají dvouhrotý penis, který odpovídá samiččiným dvěma vagínám.
Na rozdíl od ostatních placentálních savců, vačnatci rodí mláďata ve velmi raném stadiu vývoje, u některých malých druhů vačnatců už po několika dnech, po narození se vyškrábe do matčina vaku a přisaje se k mléčné bradavce. Matka mláďata kojí velmi dlouho, některé druhy až jeden rok. Potomstvo později dosáhne fáze, kdy dočasně opouští vak a vrací se do něj jen pro živiny a tělesné teplo a místo, aby dorůstala v děloze vyživovaná placentou, krmí se mlékem ve vaku, který mívá pouze samic

Věk

50-60 let
Zajímavosti
Gorily se sdružují do malých rodinných tlup, které vede nejsilnější samec. Jeho poznávacím znakem je stříbřitě zbarvený hřbet. Případné soupeře nebo nepřátele zahání nejprve hrozbou – buší se plochou dlaní do hrudi, tluče klackem o zem, trhá a hází listí nebo ukazuje zuby. Území, které tlupy obývají, je velké 26-39 km2. Přesto za den ujdou za potravou jen několik stovek metrů. Často odpočívají i během dne a podobně jako v noci si budují hnízdo na zemi nebo nízko ve větvích.

Gorila nížinná

Zeměpisné rozšíření
tropická Afrika
Biotop
tropické deštné a mlžné lesy do výšky 3800 m n. v.

Potrava
takřka ě rostlinná - listy, větvičky, plody nejrůznějších rostlin, občas bezobratlí nebo ptačí vejce
Rozměry
Gorila je největší lidoop - samci dorůstají výšky až 180 cm a hmotnosti až 250 kg, samice jsou menší.
Rozmnožování
Samice je březí 251-296 dní, rodí jedno mládě, o které se stará až do věku 3 let. Gorilí samice pohlavně dospívají v 7., samci v 9.-10. roce.

Rozmnožování

V důsledku nerovnoměrnosti ve velikostech a hmotnostech v případě samce a samice, připomíná páření spíše znásilnění, které někdy může být pro samici i velmi nebezpečné. Březost trvá přibližně 235-265 dní a rodí se jedno mládě, výjimečně dvě. Orangutani však bývají velice pečlivými matkami. Mláďata jsou po narození velmi křehká a bezmocná, matek se přidržují za srst na břiše. S matkou zůstává mládě nejméně tři roky, během kterých je pečlivě střeženo, drží se své matky ať jde kamkoliv. Plně se osamostatní až v 7 letech. Dokáže se udržet i během toho co jeho matka přeskakuje z větve na větev. Další mládě může mít až po tom, co ji opustilo to předchozí. Tempo rozmnožování je z tohoto důvodu velice pomalé, což také přispívá k ohroženosti tohoto druhu.

Potrava

Orangutani si svou potravu shánějí na stromech. Živí se listy, výhonky, kůrou a plody stromů. Mezi jejich nejoblíbenější pochoutky patří fíky a mango.
Společenský život
Orangutani jsou velmi klidná a mírumilovná zvířata. Žijí v rodinách které jsou tvořeny samicemi a jejich mláďaty. Dospělí samci žijí samostatně a se samicemi přicházejí do kontaktu jen kvůli aktu páření., své teritorium si označují hlasitým houkáním, při kterém nafukují svůj hrdelní vak, takto vydávaný zvuk je pak mnohem hlasitější. V případě narušení území dochází k potyčce, které se ale většinou obejdou bez vážnějších zranění, samci se nejradši koušou do kožnatých lícních laloků. Jsou to ale výjimečné případy, jinak k potyčkám skoro nedochází. Členové rodin k sobě mají velmi blízko, jejich pouta bývají velice silná. Často se objímají a odpočívají spolu. Dožívají se až 30-ti až 40-ti let.

Výskyt

Vyskytuje se pouze v deštných pralesích na ostrovech Borneu a Sumatře.Dříve obývali v hojném počtu i několik stovek tisíc celou jižní Asii, ale poslední dobou jejich počet ve volné přírodě prudce klesá, z důvodu kácení deštných pralesů dřevařskými společnostmi, protože orangutani nejsou schopni přežít v jiném prostředí, než jsou tyto deštné lesy. A kvůli nezákonnému lovu, při kterém jsou dospělí orangutani zabíjeni a mláďata jsou kradena a prodávána.

Vzhled

Orangutan je přibližně 1,1-1,5 metru vysoký a váží 30-90 kilogramů. U orangutanů je velký rozdíl ve velikosti a hmotnosti, podle toho jedná-li se o samce nebo samici. Jeho znakem jsou dlouhé ruce a hnědooranžová srst, která je chrání před deštěm.
Život
Většinu života tráví v korunách stromů. Ze stromů slézají jen výjimečně a neradi. Tráví zde skoro 99% svého života. Dělají tu naprosto všechno: hledají potravu, páří se a vychovávají mláďata a dokonce i spí, staví se zde hnízda na noc i na denní odpočinek na každou noc nové ve výšce 10-12 metrů. Většinu dne tráví na jednom jediném stromě a opouštějí ho jen když zde nemají dostatek potravy. V korunách stromů se pohybují velmi obratně, šplhají, skáčou a zavěšuj se svými dlouhými pažemi a někdy i nohama. Někdy se chrání před deštěm velkými listy.

Bonobové

se nemnoží rychleji než šimpanzi učenliví. Samice nosí a vychovávají jejich mláďata asi pět let a mohou rodit každých pět až šest let. Ačkoli jsou mnohem menší než samci, mají vyšší postavení ve společnosti. Udržují si své sociální postavení vzájemnou spoluprací. Žádný samec nemůže dominovat skupině, protože samice se semknou, aby sociální pořádek ubránily. Postavení samce závisí na postavení jeho matky. Vazba mezi synem a matkou během života zůstává silná. Březost samice trvá asi 230 dní. Fyzicky a pohlavně dospívají okolo osmého roku života, ale samice mohou poprvé rodit až ve věku okolo 12 let.
Skupiny bonobů se neustále rozpadají a slučují. Kmen čítající 50 až 120 jedinců se během dne rozděluje do menších skupin o šesti až dvanácti členech, které odděleně hledají potravu, a večer se zase setkají, aby spolu spali. Na rozdíl od šimpanze učenlivého, o kterém se ví, že loví opice, bonobové se živí hlavně rostlinou potravou. Ačkoli jedí také hmyz a občas chytí malé savce, třeba veverku, jejich hlavním zdrojem potravy je ovoce.