pokračování-bobři

Mění-li se často výška vody, v níž boudy stojí, [Bobři] zřizují si podobným
způsobem a z téhož staviva nad nimi obloukovitou hráz 1-3 m vysokou a dole tlustší než nahoře. Zajatí
[Bobři] uvykli i kamennému vězení (také na př. u Krumlova bývali v něm chováni). V zimě [Bobři]
z obydlí nevycházejí, leda aby se ohlédli po potravě, ačkoli si na podzim do bud snášejí větve a
klestky do zásoby. Živí se listím, kořeny a korou stromův a rostlin zvláště vodních, zejména mladou
korou vrb, pak bříz, jasanův a topolův. Ohryzujíce větev, drží si ji jako veverky předníma nohama,
rychle jí otáčejí a tak mžikem slupují kůru řezacími zuby. V zajetí berou za vděk chlebem, řepou,
mrkví a nejraději ovocem. Za nedlouho zkrotnou. Na suchu [Bobři] jsou málo obratni; za to ve vodě
hbitě umějí plovati a dobře se potápěti. Hlas jejich podoben slabému stenání. V dubnu až i v červnu
mívá párek bobrů 2-3 slepá mláďata, jež v 8. dni prohlédnou; od rodičův odlučují se teprve ve třetím
roce věku svého, aby počala žíti život samostatný. Že [Bobři] hráze rybníkův a břehy vod podrývají,
na louky svými hrázemi zase vodu svádějí a je zaplavují, stromy ohryzují a kácejí, jsou vlastně
škodlivi; za to však prospívají zejména kožkou, jež dává oblíbenou kožešinu (jen z Ameriky prý se
vyváží do Evropy 150.000 kožek ročně) a chlupy na »kastorové« klobouky. Jindy bývalo mnoho bobrů
zabito i jen pro bobrový stroj, jenž z jediného zvířete stál ještě v první pol. t. stol. 100 až
200 zl., ale nyní cena jeho klesla, ježto se ho již neužívá tou měrou, jako jindy. Maso (pokrm postní)
se jídá; zejména ocas býval pokládán za vzácnou lahůdku. Zajímavé jsou osudy bobrů v Čechách. Není
pochyby, že tu žili jindy počtem hojným, a to zvláště v jižních končinách vlasti naší, zejména v
poříčí Lužnice a Nežárky. V listinách archivu třeboňského se již od r. 1522 činí zmínka o bobru;
patrno z nich, že [Bobři] žili na Třeboňsku a kolem obou jmenovaných řek až do prvé poloviny XVIII.
stol., kdy na dobro jsou vyhubeni. Ve 2. polovici téhož stol. (1773) kn. Josef Adam ze Schwarzenberka
dal dopraviti 2 bobry z Polska do Červeného dvora u Krumlova, kdež chováni jsou ve zděných domcích
(bobrovnách); r. 1789 bylo jich tam 14, za 2 léta na to 17, r. 1800 již 21. Ale po r. 1835 počalo
jich ubývati a r. 1844 zbyl tu bobr jediný; po dvou létech přibyl k němu ještě jeden z Třeboně,
ale roku 1848 bobrovny byly zničeny průtrží mračen, oba [Bobři] uprchli, jeden se vůbec ztratil
a druhý po roce zahynul. Z této krumlovské osady bobří roku 1804 dva páry dány do ohrady při rybníce
Belovém na Třeboňsku; ale ještě t. r. dostali se na svobodu a jeden zastřelen u Třeboně, druhý u
Kardašovy Řečice, kdežto druzí dva se ztratili beze stopy. Dodáni sem tedy po roce z Krumlova dva
a r. 1809 opět dva páry bobrů, již puštěni na svobodu mezi Rožmberským rybníkem a Starou řekou.