Bobři (Castoridae)

Boltce jsou vně i uvnitř chloupky porostlé a z části v srsti hlavy ukryty; potápěje
se bobr umí je k hlavě tak přitisknouti, že voda do zvukovodu nevnikne. Srsť má nahoře barvu tmavohnědou,
dole světlejší; podsada bývá spíše našedivělá, pesíky u kořene šedé, výše černé nebo hnědé, ano
i zažloutlé a bělavé. Odtud také má srsť u různých bobrů barvu rozmanitou; skvrnití nebo docela
bílí [Bobři] jsou však velmi vzácni. Lysá, černošedá a trochu zamodralá čásť ocasu vypadá jako šupinatá;
viděti na ní totiž malé, skoro šestiboké jamky, mezi nimiž roztroušeno něco řídkých chlupův. Od
tohoto druhu evropského liší se hojnější bobr americký (Castor f. canadensis), obývající v sev.
Americe (Labrador, Kanada, Nový Foundland a j.), jen tím, že má tmavší kožich, hlavu užší a na čenichu
výše vyklenutou; jak již shora naznačeno, někteří přírodozpytci mají jej jen za varietu druhu výše
popsaného. Co se tkne rozšíření po světě, osudův a způsobu života, bobr evrop. náleží k ssavcům
nejzajímavějším. Za dávných dob bývalo zajisté bobrů plno po všech končinách Starého světa, v Evropě,
v Asii, ano i v sev. Africe; ustupujíce člověku, jenž je buď přímo pronásledoval nebo, vzdělávaje
pusté po tu chvíli končiny, ubíral jim míst pro bydla příhodných, znenáhla v některých krajinách
mizeti počínali, tak že nyní osady bobrů jsou jen po několika zemích evropských a asijských, a to
velmi řídce roztroušeny. Nad to však ubývá jich možno říci denně, i není pochyby, že jsou vyhubeni
již i na takových místech, jež do nedávna bývala uváděna mezi jejich domovinami, tak že jest opravdu
s nemalou obtíží uvésti přesně kraje a místa, kde posud žijí. V Němcích prý posud žijí zejména na
středním Labi, ve Vestfálsku, v Bavorsku při hranicích rakouských; z ostatních zemí evropských i
Francie, Švýcary, Norsko, Švédsko, ano také Italie a Španěly podnes bývají počítány k vlastem bobrů.
Největší počet bobrů ve Starém světě posud hostí některé končiny Rusi a severní i střední Sibiře.
Pro zvláštní způsob života [Bobři] poutali od pradávna k sobě obecnou pozornost; důkazem toho přečetné
zprávy o nich, ve kterýchž zase ovšem mnoho báchorek. Jsou to ssavci velmi pracovití (zvláště samice)
a vytrvalí, řídící se u všech svých podnicích nepopíratelnou rozvahou a bystrým vtipem. Žijí po
párech a nejraději u větších společnostech (osadách bobřích) kolem tichých vod. Ve krajinách zalidněných
hrabou si buď jen pouhé chodby pod břehy se vchodem pod vodou, buď prostrannější nory: několik chodeb
zdélí 2-6 m ústí v ložnici (někdy složen brloh z loží několika), jež položena výše, než hladina
vodní a pilinami bývá vystlána. Otvory chodeb nalézají se vždy pod vodou; mimo ně opatřeno lože
často ještě zvláštním východem s ústím od vody na 20-30 kroků vzdáleným. V takových norách žijí
[Bobři] samotáři nebo po párech. Kde jim však lidé nepřekážejí, větší společnosti bobrů zřizují
si podivuhodné stavby, boudy (pevnosti) kupám podobné, jež mívají dole až 12 m v objemu. Uvnitř
jest jediná komora o silných stěnách a s jediným východem pod vodou; komora bývá obydlím 4 i více
bobrům i s mláďaty. Je-li pohromadě několik těchto bud, není jedna s druhou spojena jinak, než že
mívají někdy jen střechu společnou. [Bobři] je robí (v noci, po slunce západu) tím způsobem, že
ohryzují kmeny vrb, topolů, jasanů, bříz a j. (i 2/3 m silné) dole kolem do kola, a to nejčastěji
po jedné straně, tak aby strom konečně do vody spadl; po té ohryžou větve, překoušou kmen na kusy,
jež jako jehly do vody zarážejí, mezi ně napletou tenčích větví, klestků, proutí, rákosí, napěchují
kamení, písku a bahna.