Rozmnožování

Kojotí říje probíhá od února do března. Samci sice mezi sebou bojují, konečná volba však závisí na feně, která si tak může vybrat i poraženého. Takto vzniklé páry spolu zůstávají po celý život. Před porodem si samice za pomoci svého partnera vybuduje doupě, jež se stane útočištěm pro ni a pro štěňata. Někdy kojoti obsadí jezevčí nebo liščí noru. Po devítitýdenní březosti vrhne fena čtyři až deset mláďat, která kojí 7-10 týdnů. Ve stáří tří až čtyř týdnů jsou štěňata schopna přijímat pevnou stravu. Samec se stará o přísun potravy a hlídá okolí brlohu. Dovnitř však již nevstupuje. Do dosažení úplné dospělosti, tj. do věku 20 měsíců, doprovázejí mladí kojoti své rodiče, pak se osamostatňují a zakládají si vlastní rodiny.

Kojot prériový

Rozměry
Výška v kohoutku: 60 cm
Délka: 100 cm
Hmotnost: samci – 15-20 kg
Rozšíření
Kojoti původně žili na skalnatých rovinách v severním Mexiku, odkud postupně pronikali dále na sever. Dnes je můžeme nalézt v celé Severní Americe, od pouští a polopouští na jihozápadě až po Aljašku.

Gepard

Gepard štíhlý se v mnoha ohledech liší od typického tělesného schématu kočkovité šelmy, některými znaky připomíná spíše psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny i ocas. Stavbou těla se podobá chrtům. Známým faktem je, že narozdíl od většiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší než samice.
Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé. Gepardí kresba sestává z černých skvrn, čímž se liší od levharta, jehož kresba je tvořena černými rozetami. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě - proto je někdy zoology nazýván „kočka, která pláče.“
Koťata jsou zbarvena nenápadně, zato mají dlouhou světlou hřívu, kterou během dospívání ztrácí

Dnes

se s bizony můžeme setkat v chráněných oblastech, indiánských rezervacích a na soukromých rančích.
Jedna z největších populací žije v Yellowstonském národním parku. Zdejší stádo dělá starosti okolním farmářům, protože se stává, že bizoni, kteří jsou přenašeči obávané brucelózy, překračují hranice parku. Ročně tak bylo zastřeleno několik set jedinců, v roce 1997 dokonce tisíc. Ochránci přírody se tomu snaží zabránit, a tak neustále hlídají hranice parku a zatoulaná zvířata zahánějí zpátky.

Na pokraji vyhynutí

Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Indiáni Plání se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo k mnoha konfliktům. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je plně závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů.
Nastala opravdová jatka. Ročně bylo zastřeleno kolem 250 000 bizonů, někdy však lovci zabili stejné množství zvířat za jediný měsíc. Využití většinou našly jen kosti (hnojivo) a rohy (knoflíky a spony). V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů.
Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.