Bobři (Castoridae)

čeleď ssavců z řádu hlodavců, náležející k největším živočichům této soustavné
skupiny. Statné jejich tělo jest zvláště v zadku zavalité, široká hlava na čele mírně klenuta, čenich
tupý, na předním konci lysý, oči malé, boltce krátké. V obou polovinách chrupu jsou: i (řezáky)
1/12 c (kly) %, m (stoličky) 4/4. Nohy jsou krátké, ale silné a přední kratší zadních; mají vesměs
po pěti prstech, ozbrojených silnými drápy, ano druhý prst na zadních nohách (vedlé palce) má nehet
dvojitý, totiž pod normálním drápem na vnitřní straně ještě rohovitou, skoro čtyřhrannou destičku.
Ocas má úpravu podivnou; jest jen u těla oblý, jinak všude shora sploštělý, podoby vejčité a po
většině ne srstí porostlý, nýbrž téměř docela lysý a jako šupinatý. Po obou stranách řiti uloženy
(kromě dvou žlaz tuk vyměšujících) dvě žlázy zvící až husího vejce (u samců větší), vylučující bobrový
stroj (v. t.). Jediný rod bobrů (Castor L.), o němž se tu zmiňujeme, má srsť dvojí; v husté a hebké
podsadě jsou řidší, dlouhé, tuhé a lesklé pesíky zdélí až 5 cm, na hlavě a na zadku nejkratší. Na
hořejším rtu jsou dlouhé kníry v několika řadách. Kromě jednoho druhu fossilního rod bobrů má jen
dva druhy nyní žijící, avšak i z těch jeden jest asi jen odrůdou našeho bobra evropského (Castor
fiber L.). Tělo tohoto hlodavce dorůstá délky až 80 cm a váhy 20-30 kg; ocas má délku až i 30, šířku
13 - 20 cm. Hlavu má ku předu užší, na temeni sploštělou; mezi velikými chřípěmi, jež zvíře pod
vodou dovede dokonale uzavříti, přední konec čenichu jest lysý. Malá ústa mají hořejší pysk široký,
na předu rozdvojený; přední zuby jsou silné, na předu hladké, na průřezu téměř trojhranné a barvy
šafránové, stoličky jsou jednoduché a hořejší mají vně po třech. uvnitř po jednom záhybu (šnorku),
dolejší naopak vně po jednom, uvnitř po třech záhybech. Oko má duhovku tmavomodrou a zřítelnici
podlouhlou. Boltce jsou vně i uvnitř chloupky porostlé a z části v srsti hlavy ukryty; potápěje
se bobr umí je k hlavě tak přitisknouti, že voda do zvukovodu nevnikne. Srsť má nahoře barvu tmavohnědou,
dole světlejší; podsada bývá spíše našedivělá, pesíky u kořene šedé, výše černé nebo hnědé, ano
i zažloutlé a bělavé. Odtud také má srsť u různých bobrů barvu rozmanitou; skvrnití nebo docela
bílí [Bobři] jsou však velmi vzácni. Lysá, černošedá a trochu zamodralá čásť ocasu vypadá jako šupinatá;
viděti na ní totiž malé, skoro šestiboké jamky, mezi nimiž roztroušeno něco řídkých chlupův. Od
tohoto druhu evropského liší se hojnější bobr americký (Castor f. canadensis), obývající v sev.
Americe (Labrador, Kanada, Nový Foundland a j.), jen tím, že má tmavší kožich, hlavu užší a na čenichu
výše vyklenutou; jak již shora naznačeno, někteří přírodozpytci mají jej jen za varietu druhu výše
popsaného. Co se tkne rozšíření po světě, osudův a způsobu života, bobr evrop. náleží k ssavcům
nejzajímavějším. Za dávných dob bývalo zajisté bobrů plno po všech končinách Starého světa, v Evropě,
v Asii, ano i v sev. Africe; ustupujíce člověku, jenž je buď přímo pronásledoval nebo, vzdělávaje
pusté po tu chvíli končiny, ubíral jim míst pro bydla příhodných, znenáhla v některých krajinách
mizeti počínali, tak že nyní osady bobrů jsou jen po několika zemích evropských a asijských, a to
velmi řídce roztroušeny. Nad to však ubývá jich možno říci denně, i není pochyby, že jsou vyhubeni
již i na takových místech, jež do nedávna bývala uváděna mezi jejich domovinami, tak že jest opravdu
s nemalou obtíží uvésti přesně kraje a místa, kde posud žijí. V Němcích prý posud žijí zejména na
středním Labi, ve Vestfálsku, v Bavorsku při hranicích rakouských; z ostatních zemí evropských i
Francie, Švýcary, Norsko, Švédsko, ano také Italie a Španěly podnes bývají počítány k vlastem bobrů.
Největší počet bobrů ve Starém světě posud hostí některé končiny Rusi a severní i střední Sibiře.
Pro zvláštní způsob života [Bobři] poutali od pradávna k sobě obecnou pozornost; důkazem toho přečetné
zprávy o nich, ve kterýchž zase ovšem mnoho báchorek. Jsou to ssavci velmi pracovití (zvláště samice)
a vytrvalí, řídící se u všech svých podnicích nepopíratelnou rozvahou a bystrým vtipem. Žijí po
párech a nejraději u větších společnostech (osadách bobřích) kolem tichých vod. Ve krajinách zalidněných
hrabou si buď jen pouhé chodby pod břehy se vchodem pod vodou, buď prostrannější nory: několik chodeb
zdélí 2-6 m ústí v ložnici (někdy složen brloh z loží několika), jež položena výše, než hladina
vodní a pilinami bývá vystlána. Otvory chodeb nalézají se vždy pod vodou; mimo ně opatřeno lože
často ještě zvláštním východem s ústím od vody na 20-30 kroků vzdáleným. V takových norách žijí
[Bobři] samotáři nebo po párech. Kde jim však lidé nepřekážejí, větší společnosti bobrů zřizují
si podivuhodné stavby, boudy (pevnosti) kupám podobné, jež mívají dole až 12 m v objemu. Uvnitř
jest jediná komora o silných stěnách a s jediným východem pod vodou; komora bývá obydlím 4 i více
bobrům i s mláďaty. Je-li pohromadě několik těchto bud, není jedna s druhou spojena jinak, než že
mívají někdy jen střechu společnou. [Bobři] je robí (v noci, po slunce západu) tím způsobem, že
ohryzují kmeny vrb, topolů, jasanů, bříz a j. (i 2/3 m silné) dole kolem do kola, a to nejčastěji
po jedné straně, tak aby strom konečně do vody spadl; po té ohryžou větve, překoušou kmen na kusy,
jež jako jehly do vody zarážejí, mezi ně napletou tenčích větví, klestků, proutí, rákosí, napěchují
kamení, písku a bahna. Mění-li se často výška vody, v níž boudy stojí, [Bobři] zřizují si podobným
způsobem a z téhož staviva nad nimi obloukovitou hráz 1-3 m vysokou a dole tlustší než nahoře. Zajatí
[Bobři] uvykli i kamennému vězení (také na př. u Krumlova bývali v něm chováni). V zimě [Bobři]
z obydlí nevycházejí, leda aby se ohlédli po potravě, ačkoli si na podzim do bud snášejí větve a
klestky do zásoby. Živí se listím, kořeny a korou stromův a rostlin zvláště vodních, zejména mladou
korou vrb, pak bříz, jasanův a topolův. Ohryzujíce větev, drží si ji jako veverky předníma nohama,
rychle jí otáčejí a tak mžikem slupují kůru řezacími zuby. V zajetí berou za vděk chlebem, řepou,
mrkví a nejraději ovocem. Za nedlouho zkrotnou. Na suchu [Bobři] jsou málo obratni; za to ve vodě
hbitě umějí plovati a dobře se potápěti. Hlas jejich podoben slabému stenání. V dubnu až i v červnu
mívá párek bobrů 2-3 slepá mláďata, jež v 8. dni prohlédnou; od rodičův odlučují se teprve ve třetím
roce věku svého, aby počala žíti život samostatný. Že [Bobři] hráze rybníkův a břehy vod podrývají,
na louky svými hrázemi zase vodu svádějí a je zaplavují, stromy ohryzují a kácejí, jsou vlastně
škodlivi; za to však prospívají zejména kožkou, jež dává oblíbenou kožešinu (jen z Ameriky prý se
vyváží do Evropy 150.000 kožek ročně) a chlupy na »kastorové« klobouky. Jindy bývalo mnoho bobrů
zabito i jen pro bobrový stroj, jenž z jediného zvířete stál ještě v první pol. t. stol. 100 až
200 zl., ale nyní cena jeho klesla, ježto se ho již neužívá tou měrou, jako jindy. Maso (pokrm postní)
se jídá; zejména ocas býval pokládán za vzácnou lahůdku. Zajímavé jsou osudy bobrů v Čechách. Není
pochyby, že tu žili jindy počtem hojným, a to zvláště v jižních končinách vlasti naší, zejména v
poříčí Lužnice a Nežárky. V listinách archivu třeboňského se již od r. 1522 činí zmínka o bobru;
patrno z nich, že [Bobři] žili na Třeboňsku a kolem obou jmenovaných řek až do prvé poloviny XVIII.
stol., kdy na dobro jsou vyhubeni. Ve 2. polovici téhož stol. (1773) kn. Josef Adam ze Schwarzenberka
dal dopraviti 2 bobry z Polska do Červeného dvora u Krumlova, kdež chováni jsou ve zděných domcích
(bobrovnách); r. 1789 bylo jich tam 14, za 2 léta na to 17, r. 1800 již 21. Ale po r. 1835 počalo
jich ubývati a r. 1844 zbyl tu bobr jediný; po dvou létech přibyl k němu ještě jeden z Třeboně,
ale roku 1848 bobrovny byly zničeny průtrží mračen, oba [Bobři] uprchli, jeden se vůbec ztratil
a druhý po roce zahynul. Z této krumlovské osady bobří roku 1804 dva páry dány do ohrady při rybníce
Belovém na Třeboňsku; ale ještě t. r. dostali se na svobodu a jeden zastřelen u Třeboně, druhý u
Kardašovy Řečice, kdežto druzí dva se ztratili beze stopy. Dodáni sem tedy po roce z Krumlova dva
a r. 1809 opět dva páry bobrů, již puštěni na svobodu mezi Rožmberským rybníkem a Starou řekou.
Dařilo se jim dobře; za krátko pronikli odtud k Nové řece, k Lužnici, k Nežárce a jiným vodám kolem
Jindřichova Hradce, Bechyně a j. Že však počali býti škodlivi, majetník panství třeboňského dal
r. 1833 rozkaz, aby zase byli stříleni; mimo to horlivě i do želez jsou chytáni. Není divu, že se
za krátko počet jich ztenčil; přece však ještě v létech šedesátých žilo na Staré a Nové řece pět
rodin, a poslední bobr z této družiny polapen teprve roku 1871. Na Nežárce udrželi se trochu déle;
poslední vykopán z lože u Hamru r. 1876. Tím vyhynuli [Bobři] na Třeboňsku, pokud tu žili na svobodě.