Maso

se jídá; zejména ocas býval pokládán za vzácnou lahůdku. Zajímavé jsou osudy bobrů v Čechách. Není
pochyby, že tu žili jindy počtem hojným, a to zvláště v jižních končinách vlasti naší, zejména v
poříčí Lužnice a Nežárky. V listinách archivu třeboňského se již od r. 1522 činí zmínka o bobru;
patrno z nich, že [Bobři] žili na Třeboňsku a kolem obou jmenovaných řek až do prvé poloviny XVIII.
stol., kdy na dobro jsou vyhubeni. Ve 2. polovici téhož stol. (1773) kn. Josef Adam ze Schwarzenberka
dal dopraviti 2 bobry z Polska do Červeného dvora u Krumlova, kdež chováni jsou ve zděných domcích
(bobrovnách); r. 1789 bylo jich tam 14, za 2 léta na to 17, r. 1800 již 21. Ale po r. 1835 počalo
jich ubývati a r. 1844 zbyl tu bobr jediný; po dvou létech přibyl k němu ještě jeden z Třeboně,
ale roku 1848 bobrovny byly zničeny průtrží mračen, oba [Bobři] uprchli, jeden se vůbec ztratil
a druhý po roce zahynul. Z této krumlovské osady bobří roku 1804 dva páry dány do ohrady při rybníce
Belovém na Třeboňsku; ale ještě t. r. dostali se na svobodu a jeden zastřelen u Třeboně, druhý u
Kardašovy Řečice, kdežto druzí dva se ztratili beze stopy. Dodáni sem tedy po roce z Krumlova dva
a r. 1809 opět dva páry bobrů, již puštěni na svobodu mezi Rožmberským rybníkem a Starou řekou.