Dařilo se jim dobře;

za krátko pronikli odtud k Nové řece, k Lužnici, k Nežárce a jiným vodám kolem
Jindřichova Hradce, Bechyně a j. Že však počali býti škodlivi, majetník panství třeboňského dal
r. 1833 rozkaz, aby zase byli stříleni; mimo to horlivě i do želez jsou chytáni. Není divu, že se
za krátko počet jich ztenčil; přece však ještě v létech šedesátých žilo na Staré a Nové řece pět
rodin, a poslední bobr z této družiny polapen teprve roku 1871. Na Nežárce udrželi se trochu déle;
poslední vykopán z lože u Hamru r. 1876. Tím vyhynuli [Bobři] na Třeboňsku, pokud tu žili na svobodě.
Aby se tu déle udrželi, rozkázal kn. Schwarzenberg, aby i zde chováni byli v uzavřených domcích
jako jindy na Krumlovsku. R. 1866 dáno do bobrovny u bašty rybníka Rožmberského pět bobrů, tři dospělí
se dvěma mláďaty;